Účtenková loterie
(od Dalibora Dědka, ředitele firmy Jablotron)
Možná už se vám to také stalo. Řemeslník se opatrně zeptá, zda na to chcete účet,
anebo budete raději platit nižší cenu bez dokladu.
V České republice se prostě přivírá oko nad tím,že část peněz v byznysu teče bez toho,
že by se z nich odváděla daň. Naše firma měla téměř 15 let pobočku na Tchajwanu. Díky
tomu jsem měl možnost poznat o této zemi hodně zajímavého.
Jedna z věcí, kterou jsem zpočátku nechápal, byla posedlost Tchajwanců sbírat v
obchodech účty. Bez rozdílu, zda si kupují láhev vody, nebo ledničku, si účtenky pečlivě
ukládají. Když jsem někde v obchodě nechal ležet účet u kasy, tak mi obvykle prodavač
zapomenutou účtenku úslužně vnucoval. Pokud jsem nakupoval s přáteli, měli upřímnou
radost, jestliže jsem jim své účty přenechal. Dlouho jsem to považoval za místní úchylku.
Později jsem ale pochopil, že je to výsledek neuvěřitelně chytrého kroku, který tamní ministerstvo financí zavedlo už v roce 1951.
Oficiálně se to jmenuje Uniform Invoice Lotterya jako téměř každá dokonalá věc je naprosto jednoduchá. Všichni podnikatelé na Tchajwanu musí používat registrační pokladny. Každý účet z registrační pokladny má unikátní osmiciferné číslo. No a 25. v každém lichém měsíci pořádá ministerstvo financí velkou státní loterii. Vylosují šest výherních čísel a vy si zkontrolujete všechny své účtenky za předchozí dva měsíce. Za účty, na nichž se shoduje poslední trojčíslí, vyhráváte 200 tchajwanských dolarů (114 korun). Za čtyřčíslí tisícovku, za pět čísel čtyři tisíce a tak postupně až dva miliony tchajwanských dolarů.
Je přitom úplně jedno, zda byla vaše účtenka za deset korun, nebo za desetitisíce.
Tchajwanský berňák si tak vlastně z celého národa udělal kontrolní orgán, který žádnému obchodníkovi neodpustí nevystavení daňového dokladu. Navíc vítězné účtenky, za něž si vyzvednete svou výhru, zadá finanční úřad do počítače a zkontroluje, zda se údaje shodují s tím, co přišlo z registračních pokladen od podnikatelů. Pokud ne, tak běda.
Vlastně je to ďábelsky jednoduché a neuvěřitelně účinné. Uvádí se, že zavedením této
státní loterie se zvýšil na Tchajwanu výběr daní o 75 procent. Daňová loterie tam funguje déle než 50 let a všichni si díky ní zvykli, že je normální platit daně. Nikdy jsem se
tam nepotkal s žádným pokusem obejít systém. Zřejmě díky tomu, že všichni řádně platí
daně,je na Tchajwanu jednotná sazba daně z přidané hodnoty (DPH) jen 5 %.
A na něco podobného ten kreten Kalousek nemá. Radši nechá Vietnamcům a
jim podobným, včetně našich tzv."podnikatelů" zmizet miliony i miliardy z daní a vyřeší
to jednoduše zvyšováním DPH, zdaněním moravských vín, zvyšováním jiných daní,
snižováním či zrušením různých sociálních dávek atd.
Naživo s LEOšem 2
23.11.2012, LEO Expres, Olomouc (10:10) – Praha (12:36), třída Premium
Po poněkud strastiplné cestě plné žádoucích i méně žádoucích zážitků v třídě Economy (http://expresdarek.blogspot.cz/2012/11/s-leosem-nazivo-zazitky-z-cesty.html) realizované minulý týden, uzrál čas zacílit na opačný konec kvalitativního spektra nabízeného pod hlavičkou švýcarská kvalita za české ceny, obklopit se luxusem a nechat se hýčkat v třídě Premium.
Rezervační systém
Prémiová journey započala poněkud nerovným soubojem s LEOšovo rezervačním systémem. Pokud vám není úplně jedno kdy, jak a za kolik pojedete, je rezervace poměrně strastiplnou zkouškou vaší trpělivosti. Z laického pohledu by se jako optimální mohlo jevit, že zadáte odkud a kam byste rádi jeli a kdy a systém vám pro dané datum nabídne odjezdové časy a u každého spoje ceny pro jednotlivé třídy. Chcete v pátek do Prahy? Dobrá, v deset po desáté jedeme z Olomouce, v třídě Economy za 300, v třídě Business za 500 a v třídě Prémium za 800 korun. Pak jedeme v 18:12 a ceny jsou 280, 430 a 650 Kč. Klikněte na jednu z možností a máte rezervaci.
To je laický český pohled.
Švýcarský pohled rezervačního systému je však zásadně odlišný. Jeho přístup je rozvážný a dají s v něm nalézt i určité rysy hravosti. Jako uživatel k němu musíte přistupovat naplněni trpělivostí a odhodláním a je samozřejmě dobré, když při nákupu lístku nejste v časovém presu. Optimální je, usadit se někde pohodlně s šálkem kávy či čaje, pustit si konejšivou hudbu a vzít si k ruce papír a tužku. Cholerické povahy by si měly místo kávy ordinovat spíše nějaké účinné sedativum.
Řekněme, že potřebujete z Olomouce do Prahy a to v pátek. Rezervační systém přijme váš požadavek a předestře vám tabulku s volbou cestovní třídy. Uvažujete střízlivě o Economy a už už natahujete prst že kliknete myší na příslušné políčko, když si vzpomenete na brutální masáž v médiích, kde vám tloukli do hlavy, že ceny jsou pohyblivé a že i ve vyšších třídách lze při troše štěstí cestovat za slušný peníz. Dokonce prý se i může stát, že jízdenka v třídě nejvyšší může být levnější než jízdenka v třídě nižší (sic!).
To je samozřejmě lákavá myšlenka, zvlášť, kdy za sebou už cestu v třídě Economy máte a ještě pořád si masírujete kolena otlačená od sedačky před vámi a nebo se léčíte z leknutí z toho, jak se vám po nohy složil servírovací vozíček a vyklopil vám na boty housky s Leošovou paštikou.
Soudruzi však někde udělali chybu a tak jako švýcarští bankéři tají údaje o majitelích kont (bývávalo), tak i rezervační systém zaštítěn švýcarskou kvalitou (za české ceny) tají, kolik místo v té které třídě stojí a dokonce i to, zda-li v té které třídě ještě nějaké místo vůbec je. Jediné co můžete v tuto chvíli udělat, je zvolit si třídu a nechat se překvapit.
Řekněme, že skromně setrváte u Economy, kliknete na příslušné pole a postoupíte o krok dál: rezervační systém vám předestře tzv. zahradu cen. Nedozvíte se z ní sice, za kolik byste pořídili jízdenku do třídy Business či Premium, ale některá tajemství jsou přece jen odhalena.
V tom nejhorším možném případě je jím to, že v třídě Economy už na pátek není ani jedno místo (kdybyste to věděli předtím, ušetříte čas a zkusíte samozřejmě rovnou třídu Business, ale nač ten spěch, že?). V lepším případě zříte cenu jízdenky na pátek a dále jste konfrontování s nabídkou cen pro další dny. Zjistíte, že třeba příští pátek byste mohli jet za polovic. Kdybyste si třeba přehodili zkoušku, nebo pracovní schůzku, ovšem. Že vás to nenapadlo dřív. Proč vlastně lidé jezdí někam v určitý den? Neměli by si nejdříve zjistit ceny a pak teprve plánovat? To je revoluční přístup k dopravě.
Po chvíli depresivního zírání do zahrádky se vrátíte k myšlence cestovat na vyšší kvalitativní úrovni. Kolik by to tak asi mohlo stát v třídě Business? Nezbývá, než se vrátit o krok zpět. Po kliknutí na příslušné tlačítko vás rezervační systém skutečně vrátí k výběru cestovní třídy, ale navíc k tomu se švýcarskou pečlivostí smaže vybranou trasu a datum. To je poněkud překvapivé a pokud se takto vracíte do výchozího bodu rezervace opakovaně, začne to být i značně iritující a začínáte litovat, že jste si vařili kafe (nebo čaj), protože krevní tlak jste si mohli jednoduše zvýšit i bez těchto povzbuzujících prostředků.
Zadáte trasu, zadáte datum, kliknete na Business, projdete si „zahrádku“, vrátíte se, zadáte trasu, zadáte datum, kliknete na Premium, projdete si „zahrádku“. To je poměrně slušný maratón a pokud máte špatnou paměť a nebo jste si pečlivě nezapisovali ceny do notýsku, můžete si to klidně dát ještě jednou celé dokola.
Tolik k rezervačnímu systému. Obrázek si učiní každý sám, ale samozřejmě, není nad osobní zkušenost. Otázku cen proberu v závěru, nyní snad můžu prozradit to, že pokud máte dost času a rádi pracujete s počítačem a s myší obzvlášť, můžete slavit i úspěch v podobě toho, že získáte místo v Premium class levněji než v Business tak, jako s to podařilo mě.
Premium class, dobré zprávy
Usilovná mediální masáž se nás snažila přesvědčit, že třída Premium bude tím nejlepším, co na české koleje kdy vyjelo. Je to tak?
Dobrá zpráva je, že tady se asi – na rozdíl od všech ostatních aspektů – marketing a PR úplně od reality neodtrhly (nebo si jen příslušní mediální experti šlehli nějaký slabší tabák). Premium class nabízí skutečně mimořádný prostorový komfort, excelentní sedadla a prvotřídní servis (alespoň dnes tomu tak bylo). Auru výjimečnosti podporuje i zřetelná separace prostoru této třídy od zbytku soupravy. Vedlejším efektem tohoto oddělení je i klid a pohoda, což ocení především ti, kdo se kdy svezli v Economy (viz zážitky z minulého týdne http://expresdarek.blogspot.cz/2012/11/s-leosem-nazivo-zazitky-z-cesty.html).
Třída Premium nabízí pouhých šest míst a je to tedy skutečně oáza jen pro pár vyvolených. Okna zde jsou výrazně menší než ve zbytku soupravy, ale výhled je stále výborný a pocit vzdušnosti plyne spíše z celkové velkorysé dispozice tohoto oddělení. Je zde dostatek místa na zavazadla i na odložení svršků, včetně ramínek a věšáků. Vrchol představují kožená sedadla s elektrickým nastavením sklonu i bederní opěrky a s úžasnou integrovanou podnožkou. Tady se skutečně dá odpočívat, minimálně co se tělesné schránky týká – natáhnete se skutečně jak potřebujete, nic a nikdo vás neomezuje. Právě sedadla jsou také něčím, v čem Leo jednoznačně vítězí nad business class v RegioJetu.
Pokud by se ovšem soutěžilo v kategorii stolečků, získaly by ale asi vavříny letité Jančurovy vozy. I u LEOše má samozřejmě každé sedadlo svůj separátní stolek, ale vysunuje se poněkud komplikovaně (má pojistku - musíte jednou rukou vysunovat a druhou zápasit s pojistkou) a jeho materiál, velikost a stabilita nebudí příliš důvěry.
Značnou výhodou limitovaného počtu míst v Premium class je, že Leo může jeho osazenstvu nabídnout špičkový servis palubního personálu, protože i jedna jediná stevardka stačí šesti lidem průběžně plnit veškerá přání (veškerá asi ne, i tady je to open-space). Dnešní slečna stevardka zaslouží mimořádnou pochvalu za perfektní angličtinu a velmi aktivní přístup, co se nabídky občerstvení týká. Kdybychom podlehli jejím svodům (co se nabídky jídla týká ovšem), těžko bychom v cílové stanici prošli dveřmi. Další pochvala se týká teploty nápojů - pro tuto část soupravy (Premium a Business) se servírují přímo z chladících boxů (ve výklenku naproti WC) a ne z pojízdných servírovacích vozíků. Veškeré občerstvení bylo zdarma – zda je to atributem zkušebního provozu nebo stálým benefitem, nevím.
Premium class, špatné zprávy
Spíše objektivní připomínkou než špatnou zprávou je neoddiskutovatelný fakt, že: spolucestující si nevybere. Můžete si pohrát s nastavení sedadla, sklopit ho téměř do vodorovna, nohy si opřít o podnožku a zabalit se do deky, která je k dispozici pro každé sedadlo, ale pokud si za vás, před vás nebo vedle vás sednou takoví nějací dva, co mají sytý hlas a k tomu potřebu si sdělit vše od fotbalu až po pocity z politiky a chtějí to stihnout cestou, bude vám to k ničemu.
Na rozdíl od této spíše nahodilé komplikace, trakční podvozek a řídící ústrojí, které jsou umístěné právě v této částí soupravy, představují problém stálý. A slyšitelný. Zatímco o pár metrů vedle, v třídě Business, je skutečně božské ticho, v třídě Premium, je vašim uším stále připomínáno, že jedete vlakem a že ten vlak má taky nějaký pohon.
Kdo má vztah k technice, ocení zvukový doprovod akcelerace (decentní bzučení s frekvencí rostoucí se stoupající rychlostí). Kdo nemá takový vztah, neocení ho, a všichni společně pak budou obtěžování zvukovými projevy při ustálené rychlosti, ve stavu, kdy motory nejsou ani v trvalém záběru ani v trvalém volnoběhu a kdy se ozývá neustále dzin-dzin-dzin-dzin. Kdo kdy jezdil autobusem, tak ten zvuk zná (opět při ustálené rychlosti na rovině, kdy je motor chvíli ve volnoběhu a chvíli v záběru). K těmto trvalým zvukovým efektům se pak během cesty přidává nejrůznější „pípání“ z přilehlé kabiny strojvedoucího. Pro někoho samozřejmě může být potěšující, že je takříkajíc v centru dění, ale obecně asi nejde o „prémiové“ zážitky.
Tato nepříjemnost je samozřejmě spíše drobností, za zmínku ale stojí proto, že v nejvyšší třídě máte paradoxně menší akustický komfort než ve třídě o stupeň nižší (i v Economy je samozřejmě teoreticky nad průběžnými podvozky větší klid, ale v praxi jej díky korzujícím cestujícím a celkovému „živému“ prostředí v open-space příliš neužijete).
Další nepříjemnou drobností je WC, které je ve voze s Premium class a které se stane zkouškou odvahy pro každého cestujícího se sklony ke klaustrofobií. Pro cestující s nadváhou se pak může stát místem, kde stráví zbytek cesty, než jej na konečné záchranáři vyprostí za pomoci hydraulických nůžek. Prostoru skutečně není nazbyt a možná jen Somálec s BMI okolo 15 by mohl říct, že to není tak zlé.
Trochu o penězích
Během pátečního dne se mi poštěstilo cestovat se všemi železničními dopravci aktivními na této trase a to přineslo vcelku inspirativní podněty. Závěry jsou samozřejmě subjektivní.
Pro srovnání uvažuji trasu Olomouc – Pardubice (kde „nedosáhnu“ na pobídky v podobě akčních cen pro celou trasu Praha-Ostrava). Chci samozřejmě cestovat trochu lépe, než v druhé třídě s Českými drahami (jen to ne), nebo v Economy od LEOše (stačilo jednou) a nebo uprostřed Jančurova plně obsazeného šestimístného kupé „B“ (brrrr!). Objednávky jízdenek dělám dva dny předem (takže v pohodě rezervuji místo v čtyřmístném kupé RegioJetu). Jezdím také víckrát než jednou ročně, takže mám i kartu IN25 Českých drah (za ty peníze se rozhodně vyplatí). Mám i Jančurovu kreditovou jízdenku (zadarmo). Všemi vlaky jsem jel v jeden den.
Ceny (pro tento konkrétní den a trasu) jsou následující:
LEO, Premium class – 278 Kč v plně obsazeném oddíle (pro zajímavost, Business class byl k mání za 303 Kč a byl nakonec poloprázdný, jak ten systém teda sakra funguje???)
RJ, Business class – 130 Kč (plně obsazené 4-místné kupé)
ČD, 1. třída (obyčejný rychlík) - 211 Kč
To je skutečně zajímavá „zahrada“ cen, že?
S LEOšem jsem si pořídil komfortní místo k cestování, perfektní servis a pocit, že jsem něco víc, než plebs tetelící se v třídě Economy radostí nad švýcarskou kvalitou. Byl jsem také nejrychleji v cíli (a ještě jsem se stihl zadarmo najíst). Obsluha byla dokonalá.
Za poloviční cenu jsem ovšem cestoval podobně komfortně s Jančurou, v podobně obřím koženém sedadle a i když jsem si v něm nelehnul tak jako u LEOše, měl jsem okolo jen tři spolucestující místo šesti a servis byl víc než slušný a profesionální. Také nabídka občerstvení byla širší (a lépe se srovnala na obřích stabilních stolcích) a co WC týká, potřeba to sice nebylo, ale kdyby ano, vešel bych se tam i se stevardkou :) Cesta trvala o něco déle, ale byla naprosto v pohodě.
Poněkud mimo se zdá v tomto srovnání nabídka Českých drah, ale paradoxně tomu tak nebylo. I když je páteční den špičkou, za 211 korun jsem získal celé kupé 1. třídy jen pro sebe a to v „revitalizovaném“ voze A. V takovém kupé, pokud netrpíte přehnanými zábranami, si jednoduše sklopíte a srazíte všechny sedadla k sobě a na této lůžkové úpravě si pohodlně zdřímnete a nebo jen tak ležíte a šťouráte se v nose bez obav, že vás u toho bude někdo s pohoršením pozorovat. Dokonce dorazil i pán s vozíkem s rozváženým občerstvením. Vzhled vozíku i teplota piva v něm uloženého se přitom nijak nelišily od vzhledu a teploty pozorovaných v třídě Economy u LEOše.
Cesta byla o něco pomalejší, než s RJ, ale pokud si člověk plánuje dopřát chvíle skutečného relaxu, je to spíš plusem :)
Závěr
nečiním, jde o subjektivní zkušenost.
Rozhodně lze potvrdit, že Premium class od LeoExpresu je skutečně tím nejlepším, co lze na kolejích potkat. Míra komfortu je až na drobné nedostatky nepřekonatelná. Na tuto kvalitu však dosáhne v každé soupravě jen 6 šťastlivců (nelitujících peněz). To mi osobně přijde legrační – 6 osob je v přepravním toku Praha-Ostrava nic.
RegioJet nabízí komfort blížící se Premium třídě, za lákavou cenu a pro poměrně rozumném množství cestujících rezervujících si místa včas. Opozdilci nejsou při rezervaci penalizováni zvýšenou cenou (jako u LE), ale maximálně dosáhnou menší míry komfortu (6-místné kupé). RJ je pomalejší.
České dráhy, pokud se smíříte s horším komfortem (hluk, WC), mohou být zajímavou alternativou. Vlaky vyšších kvalit bývají většinou obsazenější, ale „obyčejné“ rychlíky nabízejí prakticky vždy liduprázdné vozy první třídy.
Naživo s LEOšem
16.11.2012, LEO Expres, Olomouc (10:10) – Pardubice (11:33), třída Economy
První dojmy
Zvenku pozitivní – velmi působivá souprava, vnější design a barevné provedení jsou skutečně povedené, první face-to-face je takové malé setkání třetího druhu a až se zdá, že na nástupišti přistálo nějaké technicky dokonalé přibližovadlo o stupeň vyspělejší civilizace
Uvnitř negativní – vzhledově lepší tramvaj, prostorově stísněné, provozně velmi chaotické (viz dále)
Cesta probíhala ve voze „C“ na sedadle poblíž vchodu a bezbariérového WC a po hodině a půl cesty je nutno konstatovat, že tuto lokalitu nelze rozhodně nikomu na delší vzdálenost doporučit. Ale začněme pozitivními zprávami.
Pozitiva
Souprava přes tramvajový look&feel vypadá skutečně moderně a technologicky na výši. Jede (často) deklarovaných 160 km/h. I při této rychlosti je v Economy (ve voze bez hnacích podvozků) klid a ticho. Pouze mezi Chocní a Pardubicemi se dostavilo již v jiných příspěvcích zmiňované hadí vlnění soupravy, což na zcela rovné trati působí poměrně vzrušujícím dojmem a labilnější povahy by to mohlo vyděsit. Výhled velkými okny ven je úžasný, což vynikne především ve srovnání s Pendolinem, kde je naopak výhled tristní. Bezbariérové WC je prostorné a dobře přístupné. Informační panely jsou viditelné pro všechny cestující a zobrazení je jasné a kontrastní. Vlakový doprovod je potěšitelně početný, ale tato výhoda se v lokalitě, kde jsem seděl, poměrně záhy změnila v děsivý problém. Občerstvení, o kterém bude ještě řeč, vyjevilo své kvality s ohledem na kratší projetou trať pouze ve formě espressa a sušeného ovoce a „Leošovy klasiky“. Káva a ovoce byly výborné, Leošova houska s paštikou minimálně originální. Nakolik naplňuje marketingové proklamace o přelomovém cateringu, je otázkou.
Negativa
Tepelná pohoda na palubě se teprve ladí, ne všem teplota vyhovuje, ale optimalizace je jen otázkou nastavení. To se bohužel netýká cestujících, majících místa poblíž vchodových dveří. Jim, díky přímé návaznosti sedadel na neoddělený nástupní prostor, zajistí několikaminutový pobyt na každé zastávce skutečně důkladnou dávku čerstvého vzduchu. Mrazy ještě nenastaly, ale přijdou brzo, a je otázkou, jestli by palubní personál neměl dotčené nešťastníky před každou zastávkou balit do dek. Další možností by byl grog. Tím se dostáváme ke cateringu.
O tom, že nasytit a napojit dvě stovky lidí ve vlaku, kde jsou k těmto účelům vyhrazeny dva „šatníky“ na koncích soupravy, nebude snadné, se psalo již před zahájením provozu. Nedostatek prostor pro uložení občerstvení kompenzuje dopravce hromadným nasazením pojízdných vozíků. Protože ani ty nemají žádné vyhrazené parkovací místo (není zkrátka kde), jsou umístěny v nástupních prostorech. Tam komplikují provozní situaci při výměně cestujících v zastávkách.
Vozík, který byl umístěn ve voze C, navíc rozhodně netrpěl přehnanou stabilitou. Dokonce by se dalo říct, že trpěl spíš utkvělou představou, že by mu bylo lépe v leže a několikrát za cestu se pokusil tuto odpočinkovou polohu zaujmout. Jen duchapřítomnost personálu zabránila, že neskončil cestujícím pod nohami nebo dokonce na nohou. Že nejsou nástupní prostory odděleny už zmíněno bylo a to samozřejmě přináší riziko, že cestující budou obšťastněni nejen studeným vzduchem na zastávkách ale i padajícími parkujícími vozíky kdykoliv cestou.
Pohyb vozíku po soupravě (myšleno samozřejmě řízený a ne náhodný, jak popsáno výše) je poměrně komplikován stísněnými poměry v soupravě. Pokud je právě steward s vozíkem v pohybu uličkou a vy byste náhodou pocítili akutní potřebu urychleně dosáhnout WC, dá se s velkou jistotou předpovědět, že se na nejbližší zastávce budete muset poohlédnout po novém spodním prádle. Místa v uličce je zkrátka akorát tak na vozík. To samozřejmě implikuje i nemožnost odložit zavazadla jinam než na nízké police u stropu nebo do podobně stísněného prostoru pod sedačky.
Umístění občerstvení ve vozících také znamená, že ne všechny uložené potraviny a nápoje se budou moci během jízdy těšit optimální teplotě. Napadá mě třeba, jak si takovou cestu, až se v zimě v soupravě přitopí, bude užívat paštika v Leošově housce. Další stín padá na pivo. Výborný Lobkowicz jistě nevyjeví své skvělé chuťové vlastnosti při teplotě přes dvacet stupňů, ale samozřejmě – na dobré pivo chodíme do hospody a ne do vlaku.
Nyní opět odbočka k WC. Jsou tři: dvě miniaturní na krajích soupravy a jedno větší bezbariérové ve voze C. Už z průběhu této mojí první krátké cesty ne zcela obsazenou soupravou bylo zřejmé, že je to žalostně málo. Dveře bezbariérového WC se v podstatě netrhly a fronta o dvou třech lidech nebyla vzácným jevem. Bylo těžké se ubránit představě, co by se asi stalo, kdyby – nedej bože – se půlka soupravy nakrmila „Leošovou klasikou“ a paštika náhodou nebyla úplně v kondici.
Objektivně vzato bylo částečnou příčinou to, že většina osazenstva cestou za vytčeným cílem narazila jako a první právě na toto bezbariérové WC a možná ani netušila, že na konci soupravy je ještě jedna příslušná kabinka, nicméně i tak je to pro dálkovou dopravu málo.
Další výraznou potíž přestavují automaticky otvírané a zavírané dveře na bezbariérovém WC. Spíše tedy elektricky otvírané a zavírané na pokyn příslušného tlačítka. Jak se dalo čekat, osoby chvátající dovnitř použijí vnějšího tlačítka pro otevření a vnitřního pro uzavření, ale jakmile se s úlevným úsměvem vynoří ven, starost o tlačítka pomine a dveře zůstanou otevřené (automatické zavření má výrazně dlouhou prodlevu). To se může jevit jako malá lapálie, ale ne tomu, kdo má sedadlo přímo naproti těmto dveřím. Tentokrát tam seděl pán, který se za Olomoucí chystal oddat poklidné četbě, ale skončilo to tak, že se co dva řádky musel nahnout a stisknou tlačítko, protože pravděpodobně neměl zájem zpříjemňovat duševní zážitky ryze fyzickými čichovými vjemy.
Tím se nyní trochu zlehka dostáváme k jádru problému, který dominoval celé cestě.
Resume
V tom vlaku, v tom voze a na těch místech, o kterých je řeč, kde seděl zmíněný nešťastný čtenář, další cestující a já, prostě nezažijete ani chviličku klidu.
Vůbec ani chviličku.
Vše začíná výměnou cestujících na zastávce, kdy se přímo okolo vás derou davy ven a dovnitř a celé je to proloženo záplavou studeného vzduchu.
Po rozjezdu, když poleví chaos s hledáním míst a osazenstvo jakž takž zaujme pozice, začne hotové martyrium. Předně se okolo vás celou cestu promenuje procesí záchoduchtivých spolucestujících. V kuse. Další problém byl, že nástupní prostor ve voze C místní staff pojal jako jakýsi meeting point, což znamenalo, že co tři čtyři minuty se tu tři až pět osob s personálu sešlo a jalo se řešit aktuální problémy a diskutovat o cestujících či kontrole studentských průkazů a tak dále. Jedna osoba personálu musela být přítomna prakticky neustále a domlouvat vozíku s občerstvením, aby si neustlal na zemi. Další stewardi si chodili nafasovat housky s paštikou k roznášce. A naopak nedočkaví cestující se trousili s hrstmi drobáků, aby si zakoupili pivo nebo jinou tekutinu s jednotnou teplotou 20 stupňů. Mezi tím vším se proplétal další staff s podnosy s kávou, připravenou v kuchyňce v zadním voze soupravy. Už jsem jen čekal nějakého potulného kytaristu, který si uprostřed toho všeho hrcne na zem a dá k dobru nějakou lidovou. V tomto pojetí to skutečně hodně vzdáleno mému ideálu dálkové železniční dopravy.
Závěrečná poznámka
Je pravděpodobné, že popsané skutečnosti jsou dány konkrétním místem v soupravě. Dá se očekávat, že na jiných místech budou problémy poněkud zmírněny, v Business class utlumeny a v třídě Premium eliminovány (pokud se povznesete nad hluk od hnacího podvozku). Přesto se mi zdá, že zvolené technické řešení souprav (přes svoje nesporné ekonomické výhody pro provozovatele) je vhodné spíše pro regionální dopravu na kratší vzdálenosti.
